Igor Bareš hraje v seriálu Četníci z Luhačovic postavu okresního soudce Oldřicha Janoty.
Soudce byl za první republiky opravdu „někdo“. Lidé nevěřili četníkům nové republiky, s nedůvěrou se dívali na nové politiky, ale doufali ve spravedlnost. A soudce Janota je přímo ztělesněním tradiční důvěry ve svět, kde je každému měřeno stejně a spravedlnost nakonec zvítězí.
Jak se z Igora Bareše stane soudce Janota?
V mém případě to začalo tak, že jsem s režiséry Danem Wlodarczykem a Petrem Bebjakem točil seriál Případy prvního oddělení. Tvrdili, že chtějí někoho, kdo vypadá důstojně, což mně velmi zalichotilo, a snažím se tedy vypadat důstojně. Navíc mám rád historii, dobové filmy. Scenáristé podle mě napsali velmi pěkné příběhy. Jsou to scénáře na motivy tehdejších skutečných příběhů a každá ta průchozí postava má nějakou výraznou dějovou linku. Vše je promyšlené do nejmenších detailů.
Hledal jste pro prvorepublikového soudce nějaký vzor?
Je třeba říct, že soudce Janota nemá až tak výrazný příběh. Má sice manželku, ale to je taková paní „Columbová“. Sice se o ní mluví, ale v seriálu ji nikdy nikdo nespatří. Podílel jsem se na kostýmu soudce Janoty, protože jsem věděl, že v něm nějakou tu chvilku strávím. Chtěl jsem hlavně, aby odpovídal postavě a zároveň se mi v něm také dobře hrálo. Proto jsem přivítal buřinku, hůl i bílé rukavice. Mně se totiž hrozně líbili Hříšní lidé města pražského a herectví Marvanovo mě fascinuje dodnes. Nechci se s ním srovnávat, ale snažil jsem se, aby soudce Janota působil trošku jako rada Vacátko. Samozřejmě byl starší, ale typologicky by to mělo být něco podobného.
Co je Vám sympatické na období první republiky?
Mám pocit, že tenkrát se k sobě lidé chovali s daleko větší noblesou. Ta u mnoha mužů i žen v dnešní době vzala bohužel za své. Tehdejší móda v sobě nesla eleganci a ducha té doby. I maloměsto mělo svoji smetánku, uživil se tam švec, holič a další řemeslníci. Dohromady vytvářeli úžasný celek.
Zavedlo Vás natáčení do míst, která jste dosud neznal?
Objevil jsem Lesní Hluboké u Domašova, kde jsme měli četnickou stanici. To pro mě byla novinka. Dále třeba v Praze Vilu Lanna, tu považuji za architektonický skvost, především v interiérech. Hrát soudce Janotu mělo výhodu také v tom, že jsem nenatáčel celý den. Maximálně dva obrazy denně, měl jsem takový volnější režim a mohl si všechna místa, města projít a prohlédnout.
Zatím nekomentováno